Mé jméno, má krev... - Noc ve znamení úplňku

Vlak vyjel ze zatáčky a pomalu se blížil k nástupišti. Do nočního ticha proniklo písknutí píšťalky a vzápětí skřípění brzd. Stroj zastavil a z pod kol se vyvalila pára.
Dveře se otevřely a na liduprázné nástupiště nejprve vyskočili dva psi. Těžko by se dalo popsat plemeno, nejspíš něco mezi irským vlkodavem a nějakou dogou. Každopádně naháněli hrůzu.
A přímo za nimi se vynořila dívka. Mohlo jí být něco kolem sedmnácti. Malé postavy, stěží něco kolem sto padesáti pěti centimetrů. Oblečena v koženém korzetu a dlouhé krinolíně by určitě na přeplněném nástupišti budila pozornost. Jenže tenkrát tam nikdo nebyl, tedy zatím. Ale nepředbíhejme.
Ve tmě její bílý obličej zářil, jako vytesaný do toho nejčistšího mramoru. V něm velké tmavé oči a bledé plné rty. Lemovaly ho vlasy havraní barvy. Byly neskutečně rovné a dlouhé po pás. Dala by se taky přirovnat k chodící smrti.
Přestože byl červenec, foukal až ledový vítr. Nad nástupištěm se vznášela mlha a popravdě řečeno, nevypadalo to tam přívětivě. Tak nějak mrtvo, řekla bych. Nad hlavou jí proletěli tři krkavci. Nelekla se, jen ti psi utichli.
Sotva sešla schůdky a bosýma nohama se dotkla studené země, vlak se dal do pohybu.
Pozorovala ho, dokud nevjel do zatáčky a teprve pak upustila svůj objemný kufr na zem.
,,Konečně doma,“ zašeptala.
Pomalu a zkoumavě prohlížela každý temný kout kolem sebe ( a že jich tam nebylo málo). Psi vedle jejích nohou, dosahující jí výš jak po pás, nervózně vrčeli. Cítili, že se někdo blíží.
,,Pššššt!“ umlčela je. Okamžitě ztichli. Podezíravě hleděla před sebe. Stála tam nehybně několik minut.
,, Kde vězí? “ zasyčela zlostně, když ji čekání očividně přestalo bavit.
Sklonila se ke kufru a začala v něm přehrabovat. Po chvilce, kdy všude kolem ní létaly její věci a z úst jí vyklouzlo pár nezdvořilých slov, našla, co hledala. Z balíčku vytáhla jednu cigaretu, zaklapla kufr a posadila se na něj. Psi si lehli k jejím nohám. Zapálila si a zbytek cigaret schovala pod své nadkolenky.
Klidně pokuřovala a podupávala nohama o zem.
A pak se ozvalo několikrát hlasité prásknutí.
Ze tmy se vynořily čtyři postavy zahaleny v dlouhých pláštích. Nelekla se, vypadalo to, že právě na ně čekala. Elegantně si stoupla ze země a chytla své psi za obojky, kteří varovně vrčeli a chtěli se na nově příchozí vrhnout. Nedržela je pevně, to ani nejde, ale stačil jen její jemný dotek a oni zkrotli jako beránci.
Postavy přešly blíž k ní a poklekly na kolena. Klanily se jí.
Na její tváři se objevil potěšený úsměv.

****

Angela vyběhla schody a vrazila do pokoje svého bratra.
,,Jamesi?“
Vzhédl ke dveřím a střetl se s jejím pohledem.
,,Hmm?“
,,Máma ti jen připomíná, že už máš večeři na stole nejmíň dvacet minut.“
,,Už jdu,“ zabručel a znovu se začal věnovat své předchozí práci- civění na černobílou fotografii.
Dívka se zarazila a zvědavě na něj pohlédla. Snažila se skrýt úsměv.
,,Táta už přišel z práce, na ministerstvu mají prý fofr, být tebou, tak ho dneska neprosím o to, aby tu mohli tvoji kámoši zůstat a tím, že na ni budeš tlemit celý prázky, se nic nezmění,“ dodala, když ji očividně neposlouchal a pořád se věnoval fotce.
,,Angelo, jdi do háje!“
,,Evansová tě stejně nepřestane nenávidět.“
Vztekle po ní hodil polštář.
,,Tak se s tím přestaň trápit, jsi pro ni vzduch! Já se Lily teda nedivím! Takovýho idiota jako jsi ty, bych teda za kluka nechtěla. Ani náhodou.“
,,Angelo, já tě varuju!“
Angela přišla k Jamesovi sedícímu na zemi blíž a pozorovala jeho rozzuřenou tvář.
,,Co? Zase po mně něčím hodíš?“
James se kysele usmál: ,,Ne, já tě přímo zakleju!“
Zbledla. Docela zapomněla, že je James už plnoletý a smí používat kouzla mimo školu.
,,To neuděláš!“ Aniž by si to uvědomovala, začala couvat k východu.
,,Že ne?“ James se zdvihl ze země a vytáhl hůlku. Vystřelily z ní jiskry.
,,Vypadni!“
,,Proč?“ zeptala se ustrašeně.
,,Protože já mám hůlku a ty ne!“ Jeho slova znovu potvrdily jiskry.
,, Fajn, pro dnešek jsi vyhrál!“
Potěšeně se rozesmál. Uznal, že se se sestrou v mnohém liší, ale vzhledem se přesně kopírovali. Angela měla jeho stejné uhlové vlasy ostřihané ,,na kluka“ , které jí putovaly na všechny světové strany. A taky stejné oči. Oříškově hnědé.
„Blbečku!“ zaznělo ještě tlumeně.
Posadil se na postel. Až do teď si nechtěl připustit, že má Angela pravdu. Jenže ona ji měla, stoprocentní.
Z kuchyně se ozval bubínky trhající křik.
,,Jamesi! Večeře! Dělej! Kolikrát ti to mám opakovat?!“
Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel.
Zavrátil oči a prohrábl si své černé ,,hnízdo“ na hlavě. To je světová nuda! Kéž by kluci k nám mohli přijet. Budu muset tatíka spracovat. Vsadím se, že se maj všichni tři líp než já.
Ale to se šeredně mýlil.

****

,,ZRÁDCE VLASTNÍ KRVE! PACHTUJEŠ SE S MUDLOVSKÝMI ŠMEJDY! JE MI Z TEBE NA NIC! A JEŠTĚ JSI NAVÍC DRZÝ!“
,,Drž už konečně zobák, máti!“
,,SIRIUSI BLACKU! JAK TO SE MNOU MLUVÍŠ?“
Sirius se zvedl ze židle.,,Tak jak si zasloužíš!“
Vyběhl z kuchyně a práskl za sebou dveřmi.
,,JĚŠTĚ JSEM S TEBOU NESKONČILA!“
,,Ale já s tebou jo!“
Na chodbě potkal ušklebujícího se bratra Reguluse a vrhl na něj pohled plný nenávisti.
,,Ušetři mě svých nudných žvástů,“ zavrčel Sirius, když viděl jak se nadechuje.
Zalezl do svého pokoje a snažil se neposlouchat řev linoucí se celým domem.
Minul zrcadlo a ani nepozastavil nad svým vzhledm. A to bylo co říct, nejhezčí a nejoblíbenější kluk ze školy projevil lhostejnost nad svými černými vlasy i oslnivým úsměv. I když tenkrát se vlastně nesmál.
To je zase den. Doufám, že si James s Remusem užívají! No jo, každý nemá štěstí na takovou rodinu… Moment, Remus se nemůže mít dobře, vždyť dnes je úplněk. Málem bych zapomněl…Ten čas se snad zastavil.
Posadil se na své oblíbené místo-okenní parapet v jeho pokoji, elegantně odhrnul vlasy z čela a myšlenkami se zatoulal ke svému kamarádovi, který právě teď někde neprožívá zrovna nejhezčí období. A taky k těm zbylým dvěma a napadlo ho, jestli je jim taky tak mizerně.
A pak z pod postele vytáhl láhev ohnivé wisky.

****
Remus vytrvale zíral na nebe a čekal, až se mraky rozestoupí a místo nich se objeví měsíc.
Přitáhl si kolena blíž k bradě a nasával vůni lesa.
Úplněk, jak já ho nenávidím. Za posledních šest let jsem se sice naučil to brát s klidem, ale dnes tu nejsou kluci a tak si ani nechci domyslet, jak to dopadne. Spousta krvácejících ran, škrábance, modřiny a odřeniny. Zase budu ubližovat jen sám sobě, abych zahnal tu chuť po krvi. Proklínám den, kdy se ze mě stal vlkodlak!
Znovu pohlédl vzhůru. Zatím se nic nezměnilo.
Proč nemůžu být jako ostatní…Copak toho chci moc?
Právě v tu samou chvíli se mraky rozestoupily a odhalily zář kulatého měsíce. Jeho světlo dopadalo i na tvář hnědovlasého chlapce, která byla již skřivena bolestí.

****

,,Vstaňte!“
Postavy okamžitě uposlechly a vzpřímily se.
,,Doufám, že jste měla příjemnou cestu, má paní,“ promluvil nejbližší.
Okamžitě ten hlas poznala. ,,Ano, měla, děkuju za optání, Abraxasi.“
,,Vy se na mne ještě pamatujete?“ Neskrýval překvapení.
Zapomenout? Na takovýho blbce? Nikdy, pomyslela si a potáhla z cigarety. Starý Malfoy, otcův nejvěrnější služebník. Tatíčkovi záleží na tom, abych dorazila v pořádku, když posílá své nejlepší lidi. Nechápu proč pro mě museli přijít zrovna Smrtijedi. Domů snad trefím sama, ne?
Nahlas řekla však něco jiného: ,,Samozřejmě. Jak bych mohla zapomenout.“ Z poslední věty se dala vyčíst ironie. Pár Smrtijedů se posměšně zasmálo. Abraxas sebou škubl.
Štvalo ji, že jim nevidí do tváří, ale po hlase by je určitě i za ta léta ještě poznala.
,,Půjdeme?“

****

,,Petře, pojď dovnitř!“
Chlapec s pískovými vlasy neodpověděl. Lehl si na trávu a nechal se unášet vzpomínkami.Vzpomínkami na posledních šest let, strávených po boku jeho nejlepších přátel. Uběhl sice jen necelý měsíc prázdnin, ale musel si přiznat, že mu chybí. Nejvíc dny, jako je tenhle. Úplňky na školních pozemcích v podobách zvířat. To dobrodružství, riskování a někdy až strach, ho dělali rok od roku statečnějším.
Musel si to přiznat, ano, chybí mu to.
,,Petře!“

****

,,Dej mi pokoj, Petunie! Už tě mám plný zuby!“
Lily vyběhla schody a zavřela dveře terasy přímo před nosem své sestry. Vyplázla na její rozšklebený obličej jazyk.
Opřela se o zábradlí a vytáhla z kapsy dopis. Přišel jí právě před chvílí po sově. Docela milé sově, co přistála sestře ve vlasech-důvod jejich hádky. Její starší sestra nesnášela jakoukoliv věc spojenou s kouzly. A do toho seznamu zahrnula už i Lily. A teď zpátky právě k ní.
Právě totiž rozložila pergamen a četla.
Milá Lily,
už jsem se vrátila z dovolené v jižní Itálii. Fakt úžasná země, měla by ses tam jet podívat. Tolik památek, čisté moře a co pak ti Italové! Sice jsem měla problém trochu s jejich jazykem (myslím jako s řečí, chápeš, ne tím v puse), ale nakonec jsme se i domluvili. Čistě ústně, přísahám,Lil! Ale k věci.
Psala mi Fleur, už se vrátila z návštěvy babičky v Paříži a bacha, jestli nesedíš, tak si sedni. Našla si tam přítele! Fakt nekecám, naše Fleur- zastánce teorie ,,kluci jsou hovada, zabte je“, teď básní jen a jen o jediném. Nějaký Louis Delacour. Samozřejmě čistokrevný kouzelník. Myslím. No co, ona ti ho barvitě vylíčí. Vůbec bys ji nepoznala.
A ještě, abych nezapomněla. mamka ti vzkazuje, že k nám můžeš přijet na zbytek prázdnin. Tak napiš obratem, domluvíme se. Naši by tě rádi poznali, tak koukej, ať můžeš. Alespoň se zbavíš Petunie (zase prudí, co?), ale zase schytáš mou ségru Sibylu, tak nejásej předem. Nejspíš tě zahrnevýklady budoucnosti. Včera předpověděla smrt všem dívkám s ryšavými vlasy, tak si dávej pozor. Znáš ji. Fleur taky přijede, teda jestli se odlepí od toho jejího Francouze. Ale čekám ji zítra.
Doufám, že se máš dobře a stýská se ti po mně!
S láskou
Kasandra Trelawneyová
P.S. : Dostala jsem nový zvířátko k narozeninám. Malá perská kočička. Je tak roztomiloučká!Bude se ti líbit.

****

Usadila se do kočáru a oba psi se k ní přidali. Abraxas dovnitř položil její kufr a usadil se naproti.
Jeden ze Smrtijedů chytil otěže, praštil bičem a kočár tažený dvěma vraníky se dal do pohybu.
,,Abraxasi?“ zeptala se po chvíli. Stoprocentně nevěděla, jestli je to opravdu on, neviděla mu totiž pořád do obličeje, jen hádala.
,,Ano, má paní?“ S úlevou zjistila, že je to opravdu on, ale jeho oslovení se jí nelíbilo.
Zamračila se. ,,Neříkej mi tak, zní to hloupě.“
,,Ale váš otec…,“ začal.
Skočila mu do řeči: ,,Mně je jedno, co říká otec, nepřeju si abys mě takhle oslovoval!“
,,Dobrá. Při vší úctě, jak vás mám tedy oslovovat?“
,,Mám jméno, ne?“
,,Jak si přejete, Selene.“
Vyhrnula si sukně- Abraxas zbystřil- a z nadkolenek vytáhla další cigaretu. Kdyby v tu chvíli neměl Smrtijed na hlavě kápi, mohla vidět jeho povytažené obočí i záblesk v očích.
Tak pánova malá holčička vyrostla v pěknou divoženku, pomyslel si. Moc pěknou.Kdyby jen věděla, co ji čeká…
Po zbytek cesty mlčeli. Selene hladila po hlavách své psi a zamyšleně hleděla na ubíhající krajinu. Tiše kouřila a vypouštěla dým z úst. Chtěla tím sklidnit své bušící srdce.
Půlka jejího já byla ráda, že se vrací po šesti letech zpět do rodné Anglie, ale z druhé strany se bála. Byla pryč dlouho a děsilo ji, kolik se toho nejspíš změnilo.
Zapálila si novou cigaretu.V dálce se ozvalo zavití vlkodlaka. Oba její psi sebou trhli. Neklidně hleděla na zářivý měsíc a potlačovala v sobě strach, strach z vlastního otce.
Právě, když vyhodila z okýnka nedopalek druhé cigarety, ozval se Abraxas.
,,Jsme tady.“
A kočár s trhnutím zastavil.